* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3 (33)
         ZÁŘÍ 2008
         ISSN 1505-1676
česká literatura, česká poezie

o autorovi
zpět

Petr Hruška

Co ještě chci

Ve zprávách se oběsila
polská školačka.

Nemohu se tam dostat
přes další přicházející zprávy,
abych ji objal v kolenou.
A
malinko pozdvihnul.

 

Moje matka

Na krev se vždycky dívala
opatrně.
Ne, neubíhala pohledem,
ale ani nepřihlídala,
zvědavě nebo věcně.
Lidi stáli na linu a drželi si ruce,
seděli na lehátku,
někde to teklo
a moje matka to otírala,
něco říkala
a dívala se tak opatrně,
jako by mohla všechno
snadno zvrhnout
do hrozné
směšnosti.

Moje matka je velmi unavená,
najdete ji vzadu,
leží u odpoledních seriálů.

 

Pět

Známe ty stoly přes celé odpoledne.
V pět hodin je potřeba někde zjistit
jak dál.
Lidé pijí nesvlečení,
už jdou,
jenom zjistí jak dál.
Hledí do lesku desky,
vlasy jim lezou přes límec,
pak se najednou zvednou,
jako by na něco přišli,
vycházejí ven
a jejich záda
jsou temná jak nikdy.

 

Reprodukce Raffaelovy Madony


      Visí nade dveřmi. Je po strýci Mílovi, kterého uprostřed osmdesátých let ubili v pražském nočním parku. Pravý opak těch dokonalých "uměleckých" madon, které se na tebe koukají, ať stojíš v kterémkoliv místě před obrazem. Když přijdu v noci z hospody, tak ji pozoruji. Stojím tady - ale tady se na mne nedívá… přejdu tam - a zase se nedívá. Ať jdu kamkoliv, uhýbá očima, vůbec se na mne nepodívá.

 

Šábes


      Za čtvrté: Pamatuj na den odpočinku, abys jej světil. Ale kdy jsme si naposled odpočinuli; skutečně odpočinuli… Ve svém střehu a odhodlání získat pro život zakázku, která by mu dodala důstojnou soběstačnost a konečně smysl. Tak strašně unaveni svíráme opěradla večerních židlí rukama s bílými klouby, předkloněni jako v hádce nebo ve větru namáháme oči a hlavu a srdce v očekávání věcí příštích. Tak unaveni a ohroženi svíráme svá pověření a svá práva. A i v noci - ta hrozná práce snů, jsou-li to vůbec ještě sny, takové ty horečné chvaty, s nimiž se snažíme zavázat stále se zašmodrchávající tkaničky bot nebo dát do kabely několik posledních, zoufale se rozutíkávajících věcí.

      Dnes bude šábes, svátek oblečení. Vezmi si ty šaty, které tolik připomínají botanické zahrady v Kew, kde jsme nikdy nebyli. Nebudu se dívat, až si je budeš zkoušet, natočená profilem k největšímu zrcadlu v domě.
      Bude šábes, svátek světla. Sobotní lampy visí nad námi. Nechej je hořet i dopoledne, pro lehké trnutí z toho plýtvání.
      Bude šábes, židovský svátek daných věcí. Zapovídá se obdělávání půdy, stavba domů, práce ve dřevě i v kovech, přenášení břemen. Polož zavazadla, neboť i cestování se zapovídá. Zůstanem prostě tady. Zapovídá se psaní… Vše, co by vedlo k vytváření nových věcí, se dnes zapovídá.
      Neboť dalších věcí netřeba. Svět je již hotov - jenom jsme si toho dosud nestačili všimnout, pro samé svírání zakázek a pověření a práva. Vše potřebné a krásné by tady někde již mělo být, k nalezení ve vratkých domech, slovech, odrazech vodní hladiny. Všechno už je. A v tomhle skutečném spočinutí nechej položit mé ruce na své, protože bude šábes a i rozdělávání ohně se zapovídá.

 

Planika

Ráno ve starém přírodopisu věta:

Planika,
keř pokrývající skalnatá místa,
má zcela odlišnou kůru,
loupající se v červenohnědých vláknech!!

Dávná důležitost rozlišovaného světa.
Večer zjišťuješ,
že jsi celý den vlastně
mezi papundekly a vodami města
hledal planiku.
Nějaké červenohnědé vlákno,
na dva vykřičníky.

 

Petr Hruška

zpět

česká literatura, česká poezie