* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
černohorská literatura, černohorská poezie

o autorovi
o překladatelu
zpět

Boris Jovanović Kastel

Plášť

Před dobyvateli
mladá hradba
plášť rozepnula.
Jižní město bez obrany
s trhy pomerančů, zvony
pozlátky a holými sochami v pohybu,
vojsko krvavých očí
ve stavitele přemění.
Když plášť hradeb věnuji jí
- aby mě nemohla zkrotit -
zmocním se jí za chvilku

 

Potápěč

Zatímco hledal děla a deník
z potopené lodi vévodkyně z Neapole,
drahokamy v bahně, svaté prsteny,
kompas do Arga, benátské
zrcadlo, aby nahlédl do sebe –
vyplaval suchý, bez kapky vody na uniformě.
Zavržený vodou,
modlitbami, evangeliem a mešními
oplatkami neutěšený,
němý, počítá vlny.
O jiném důkazu existence boha
nevěděl.

Zvěstování Panny Marie (7. 4.) 2005

 

Cesty

Sleduji kardiogram, vedle srdce
východ z labyrintu, kde boty
plné pouštního písku hledám,
dráha kyvadla od levého běhu
do pravého prsu
hlas naříkajícího v podpalubí měří.
Srdce jsem dávno mořským příšerám
hodil, abych vznešené přeludy odehnal.
Tvoje, ztotožněné s lidmi,
vyvrhne na mělčinu,
aby vlny neotrávil.
No podívej, odchází moře
z pavučiny labyrintu pomocí kardiogramu
do bezedného poháru, klidně,
svobodněji než svoboda, tichem zotročené.
Tady se už nepřipíjí prvnímu
pláči Slunce, od předlouhého opilství
poháry odpočívají…
Alespoň mořské cesty zůstanou klidné.

16. října 2004

 

Nepokořitelnost vln

Dokud moře hučí,
náš rozhovor je modlitbou.
Pokud někdy hlas moře zhyne,
i my utichneme,
budeme se slyšně objímat, mlčet modlitbu.
Co víc zbylo říct,
když shrbené vlny jdou do penze.
Zamávej jim, záviď smrt,
blahopřej jim v náklonu,
neboť lodě strašných Junusových dětí,
alergických na moře,
na naše pláže
vyplavit nechtěly.

30. srpna 2009

 

Modř

Čistější než duše laně,
romantik a rytíř-mystik Novalis
snil o Modrém květu,
přešel rubikon snu,
žhavil martel na ohni nedostižného.
Naivnější než chlapec na oslu
v trebinjském údolí nebo na dvoře pod vínem,
zamilovaný do Sophie Loren,
čistější než ponaučení básní,
snil jsem o modrém moři,
vlnami z tváře válečné barvy
dosažitelné myl.
Opilý mořem a obojživelný,
s modrými tvářemi, před auditoriem
ryb, mušlí, sirén a koster námořníků
čtu báseň o vévodovi,
nejbližším zhmotněním snů.
Dívají se překvapeně, touží po obsahu
této básně, kterou nikdy neuslyší.
Zatímco Novalisovi martel i dál odlévají –
dosnil jsem sen a odpočinutý
zemi se už nevrátím.

19. března 2007

 

Největší přístav

Lovci tuňáků v Atlantiku
a námořníci trpící svrabem nostalgie
na ledoborcích Arktiku,
po příjezdu do Gibraltaru zahřátí strachem
tvrdili, že větší přístav
než Gioia Tauro v Reggio Calabria
ve Středozemí svět ještě neviděl.
Černými šátky zahalené
za bratry a muže narkodealery,
vrásčité, počítaly semínka granátových jablek na prazích,
paní z přístavu Tauro šeptaly,
že jsou mnohé přístavy v Arktiku, ve kterých
nikdy nebyly, větší než jejich –
písněmi, závody plachetnic,
přístavní hudbou i biedermeierem.
Ale proč to zarmoucené paní říkají,
když jejich černé šátky
nořím do moře,
aby solí zbělaly.
Dám je matce, přestože o jejich přístavu neví –
aby ušila svatební šaty.

 

Mandarinky

V jejím nuzném domě na vesnici
mezi Dubrovníkem a Trebinjem
strávili koncem července žhavý víkend.
Přihlásila se na medicínu v zahraničí
a nepřála si vrátit se na jih.
Vynesla skleněnou mísu z Muranu
plnou tropického ovoce,
překřížila právě oholené nohy
a vyprávěla –
Stejně jako znamení zvěrokruhu,
což vy básníci nebo kněží víte,
víc než cokoli jiného vystihuje charakter ženy hrudník.
Ty s hrudníkem ve tvaru melounu
jsou rozmazlené, chtivé a frigidní.
Citrony pod tričkem voní po humoru.
Oválný dýchá romanticky a je inteligentní.
Ty ve tvaru grapefruitu se vyhýbají sexu.
Moje přítelkyně s pomeranči v podprsence
je upovídaná, zatímco můj hrudník – jak sám vidíš –
podobný mandarinkám, prozrazuje nymfomanku.
Ověř si všechno v knize Pietra Lorenzioniho,
jestli chceš…

V jejím nuzném domě
už nikdo nebyl.
I pavouci už rozpletli pavučiny.
Ona je už v posledním ročníku
studia medicíny mimo Středozemí.
On ji ještě hledá bez úspěchu,
přitom nosí košík tropického ovoce
na železniční nádraží strašidelné Evropy.
Zapomněla na mandarinky.

22. X. 2007

 

Afrodiziakum

Vypij několik čerstvých škeblí
z Jadranského moře, poránu,
zaťukej na moje dveře,
nebo si otevři sám, když usnu,

stálo na cedulce ve schránce
od nečitelně podepsané dívky,
bez adresy.
Afrodiziakum je zbytečné.
Nehledal ji.
Vstal poránu, loučí osvětlil
moře, posvětil ho tichem,
škeble z kapsy vrátil na mělčinu.
Mezi svými dětmi
a potomky škeblí
si vybral přežití.
Dívka, teď vrásčitá žena,
má někde na kontinentu dvě
děti a nikomu nepíše.
Jeho potomstvo v moři,
na prsou tanečnic a oltářů
nestárne a nemá počet.
Bez afrodiziak.

Na sv. Lukáše (31.10.) 2007

 

Moře před Bečići

Jako vlajka s maltézským křížem,
protnuté paprsky slunce
oslepuješ, abychom neviděli
dějiny nicoty a pomíjivost.
Spasiteli,
a zas, táhneš nás do svých vírů,
zuřivěji než Mojžíšovo rozpolcení
moře holí,
abychom neviděli svobodu lásky,
mimo té k tobě.
Ničemo.

6. prosince 2007
Hotel The Queen of Montenegro

 

Literární večer

Když se ho na literárním večeru
v Baru ženská část publika zeptala –
Proč pořád to Středozemí?
Mlčky odpověděl,
vzal své knihy a házel jimi.
Najednou mokré a slané
dívky získaly ploutve a začaly plavat,
optaly se –
Proč zrovna teď odcházíš
vlakem na kontinent?

Zůstaň!
Jsme rodem spřízněni.

Léto 2009

 

Boris Jovanović Kastel
z černohorštiny přeložil Mihad Mujanović

zpět

černohorská literatura, černohorská poezie