* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
česká literatura, česká poezie

o autorce
zpět

Eva Košinská

stav nula

myslela jsem na vodu celé dopoledne
ale horko ovládlo veškerý pohyb
až jsem přestala dýchat

sad vysušený k prasknutí. ženy pod stromy
jak ohořelé hrušky. stav nula. stav bez tíhy.

čekala jsem na bouřku.
ale žádný hromy nerezonovaly stísněným pokojem.

čekala jsem. zatímco na okně mráz.
zatímco v lednici hlína. Zatímco

vzpomínka na lásku z Itálie narušovala
klidný chod noci....

 

Pásmo neklidu

Krk žhne letním parnem,
prabába zaříkává peří a v levé ruce -
ostří sekery. Zavírám oči – horko
letního dne. Koloběh vesnice.
Zastavený čas.

A mlha. Najednou mlha. Tři kostely
tonou. Věřící na prahu budí v nás
démony. Propast města se zvětšuje. Ozvěna
havranů. Opuštěná věž pomalu mizí do země.
A mlha. Zbývají ústa – průstřel do šílené noci.

Dlouhá léta chodila v noci okolo domu
v němž chlapec pokaždé usne při četbě knihy
jeho zborcená silueta u stolu svítí vesnicí
stojím tam hodiny
bez náznaku řeči - bez náznaku

Ráno.
Přízračná vteřina otevřených očí
opilí chlapi na nároží hulákají
cosi o spáse světa
chce se mi zvracet ze světla zpod záclony
z hlasité muziky z chodby
ze studené ruky položené na opěradlo
která stejně nikomu nepatří.
Věž včera zmizela. Propast se zvětšuje.
Město tone. Město to ne.

-

Krky žhnou letním parnem
Na lednici vzkaz -
nežerte led!
To já si ho uzurpuji
pro vnitřní chlad.
Slovo, co napadlo ústní dutinu
v záchodové míse – jako právě vyslovená
věštba.
Nejspíš to přežiju.
Volám matce. Že prádlo je vybělené.
Koloběh vesnice. Koloběh města.
Turisté spouštějí bleskovou smršť
stojím uprostřed davu
čekám na přívalové deště.

 

Kdo rozbil zrcadlo?

I.

To ty – uprostřed zvíření černých ulic
ty tápeš nepoznán
však ve stokách tvé další tváře
chystají útok
napadnou město bezbarvou masou

 

II.

Byla noc. Když´s viděl své kosti
na zdi křížovku stvořit
však tajenka ležela ti v úzkosti
a promluvit šlo
jen hlas se změnil v Godota
který nepřišel – to všechno jsi tušil
dávno předtím než jsem se zeptala

 

III.

Cestou dolů jsi spatřil muže
s ochrannou kuklou přes obličej
zbavoval město plevele
po tobě však ruku nevztáhl
podivný robot bez rysů
a přece ta dlaň
tak lidská, teplá na dálku
křičela tvé jméno

 

IV.

je země. A v tomto čase
tak krutě tuhá
že by se smilovali
že by se smilovali
kdyby jen byli
černá vlna města však bere vše
a pokoj v moři světla
topí se s námi
země – žrout
země – morna
uprostřed příruční apokalypsy
dívka čtoucí nahlas dějiny Čech

 

V.

,,Ustrnuli jsme!“ konstatuje matka
když ráno roztahuje závěs
za oknem ledová pláň a dál už nic
tečka uprostřed věty
je jediná co nás svazuje
nic jako můj příznak
křičím do chodby
vzápětí sousedka modlí se
zdrávas páter noster
zdrávas techniko
zdrávas

 

VI.

to zvíře rozbilo zrcadlo!
Pokoj pokryt sklem
sklo na tvém jazyku
že tě až vidím
přímo z útrob
šedá mlha stoupá nad lesem
hrůza zhaslých obličejů...

 

Sad

Jsou dny. Kdy krk je příliš úzký aby se polkla
ta strašná pachuť nastávajícího léta
říct že jsem doma, v noci se převalit
na levý bok, okna ještě svítí, tiché sídliště
ruce klepající o zeď. To všechno. Muž čtoucí
do tmy pohádku dívce z vedlejšího domu.

to všechno. a nic za dějem.

jako by nebyla jiná možnost
než se nedívat na souseda
se skleněnýma očima
co je mi po něm
řekne žena s krásnýma rukama
zaboří nos do knihy
a že je šílený
a že je

ještě tolik - v městě masek
Praha namísto Benátek
nekonečný karneval víří ulicemi
být jako ostrov uprostřed
tupého moře

volat o trosečníka
volat ...

uprostřed noční zahrady
nechat tvář vysušit měsíčním
světlem. nechat se strhnout
padající zdí.

 

Eva Košinská

zpět

česká literatura, česká poezie