* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
chorvatská literatura, chorvatská poezie

o autorce
o překladatelu
zpìt

Ivana Simiĉová-Bodrožiĉová

* * *

Mohla jsem se zamilovat do toho starého Básníka,
Zatímco s rukama ve vzduchu vysvětloval urbanistický plán města,
Prsty prohledával kapsy regionů, seděli jsme blízko
Chtěla jsem se k někomu vetřít v rozkošném parku
Ukazoval směrem nahoru, zdálo se mi, že pohyb doprovodí střelbou
Z nějaké věže, s třísknutím spustil dlaně na stůl,
Objevil se právě když mi lokty měly rýt do betonu,
Náhle mě vzal za ruku a řekl:
Teď ti je možná jasné, proč centrum ještě není obnovené.

 

* * *

Bůh přebývá v detailu
ale my už se dlouho nemilujeme s přebytečnými pohyby.

Vzpomínáš, jak si mi jednou
našel klíště uprostřed zad?

Lekla jsem se, ale ty si zařídil všechno, všechno,
olej, líh, tvoje slina, polibky.

Tehdy se nedalo umřít na nic.

Teď je tomu jinak.

Detail ve mně přebývá,
milý Bůh v jeho minimálním pohybu,
dokládá Ho tvoje dlaň na mém břiše.

Odpovídám za celý jeden svět,
každé ráno, když za sebou zavřeš dveře,
schodiště, vlak, práci.

Svět i já zůstáváme sami, zamotaní do trochy
teplé bavlny a kůže.

Čekáme až padne tma
a zázrak opětovného setkání,

protože dnes se dá na všechno…

 

* * *

Dneska ráno mě z postele vytáhly třešně,
Kdo ví, jak dlouho bych předstírala, že spím,
Kdybych si na ně nevzpomněla, v lednici v nejspodnější polici.
Přišly včera, jenom pro mě, přinesl je kluk,
Který byl do mě kdysi zamilovaný, ale teď má
Syna a ženu a nějakou zamotanou situaci kolem toho.
Volal na mě, ať sejdu dolů před dům,
Nemohla jsem, protože mi dítě spalo, a tak on přišel nahoru.
Políbil mě na tvář a dal mi pytlík plný tmavě červených třešní,
Vybídla sem ho, ať vejde, ale ona z pokoje volala mami, mami…
Zeptal se mě, jestli mám v plánu někdy přibrat a řekl, že
Se vůbec neměním, a já jsem se jen smála.
Myslím, že je do mě ještě zamilovaný,
Zatímco mi sladké třešně křupou mezi zuby,
Skutečně se mi zdá, že jsem se moc nezměnila.
Včera, zatímco jsme leželi, jsem se zeptala muže, jestli viděl,
Kolik třešní máme v lednici, řekl že ne,
Ale já jsem mu i tak vyprávěla, jak jsem je dostala.
Řekl super a já se zeptala, jestli by neměl žárlit,
Kdyby přišel bez třešní, to jo, odpověděl.
Nade mnou se sklání stín, nějaká žena ho časně ráno volá,
Něco mu říká, nebo jen mlčí, všichni víme, že je bláznivá,
Ale já si myslím, že je do něho trochu zamilovaná,
Představuju si, že se jedná o nakrátko ostříhanou studentku
Nebo ženu ve středních letech, které nevěděla, že žije, dokud
nepotkala jeho, a to se mi líbí, ale i tak, možná
Proto si nevšiml třešní.

 

* * *

Minuli jsme mrtvého ptáka.
Kde se tam vzal, přesně na bílé čáře,
Oni by měli mít ten smysl,
Zachránit se nějak před koly.
Když řídím, tisíckrát se ti vrabci
Vyrojí vždycky na druhé straně,
Nikdy nezůstanou dole.

Ještě jeden mrtvý pták.

Po několika kilometrech v opačném pruhu.
To není dobré znamení,
Oni by měli vědět nějak.
Nevím.
Dneska je svátek, park je plný děti,
Děti krmí ptáky, ptáků je plno,
Mrtvých je na silnici víc než obvykle.

Jiskřička naděje.

Už se stmívá, mami?
Probral mě hlas za mnou.
Ještě ne, brzy.
Ale ne teď, že ne? – zeptá se.
Ne. – odpovídám.

 

Ivana Simiĉová-Bodrožiĉová
z chorvatštiny přeložil Mihad Mujanoviĉ

zpìt

chorvatská literatura, chorvatská poezie