* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
slovinská literatura, slovinská poezie

o autorovi
o překladatelce
o překladatelu
zpět

Ivo Stropnik

Básně

   bič Dlouho jsem si pletl slova bič a být. Biči říkal táta korbáč, o bytí neříkal nikdy nic.
   Když jsou doma koně, je člověk méně hovorný. Koně by rádi jinam, ven ze stáje, a člověk by nechtěl hovořit pouze v jazyku sypkého sena.
   Bič švihl koně a kůň po tom slově utekl. Bytí milovalo bytí, protože vždy znamenalo jenom slovo.
   Slyšel jsem, jak bič zpívá. Dotknul jsem se černého řemene. Jako sval, jako tětiva. Jako černý řemen s bílou kůží.
   Bič se vždy zvedl s hromovým hlasem a řekl „svist“! Jiný zvuk nedokázal vydat. Jenom zvuk, který raní, jinak ticho.
   Bič je dvounohá zlost, bič je ve svém bytí krvavý.
   Ze všeho, co žije, co je bytím, můžeme udělat bič. Bič byl prutem pro bílé pohany a černé křesťany. Bič je bytí. Bič je úder. Bič je zlost. Bič je sypké seno.
   Bič je z bytí zrozené slovo. Ženské a mužské tělo počínají bytí. Bytí nemůže bez biče. Bič je silné tělo.
   Oj, strup se otevírá pod bičem! Oj, rána je otevřená nad bytím!

(Ze sbírky Rosa nezapomněla jméno, Slovníkování melancholie a radosti ze života I, 1997)

 

NA ZAHRADĚ (13)


   Jediný: Pochybnosti, ať ještě tobě svěřím hledání v představivosti: někde se přelévá svět s hovořící krví v žilách.
   Pochybuji, že bych ho rozpoznal; pochybuji, že by mě tam dovedl, protože jsi ve svém skomíravém světle slepý, protože jsi na dně temné duše hluchý.
   Pochybnost: Věříš a troufáš si výt na měsíc! Strašíš a máš strach ze strachu! Slepota a hluchota jsou v tobě; na správném rozcestí stojíš. Je úplně jedno, po které cestě půjdeš; budu tě čekat v divočině.
    (Pochybnost zmizí a Jediný je uprostřed Zahrady sám. Strach nevidí a Pochybnost neslyší a sotva ještě existuje nějaká cesta jinam.)

(Strachnaděj; z básnického triptychu Triangl,
Slovníkování melancholie a radosti ze života III, 2001)

 

DIDA:


   když (5) ~ je poslední, ~ je první, ~ jde milenka přes všechno. Vždyť není, láska není, to je výmysl, že se kapradí loví ve větru a po živé kůži stéká do dlaní –
   Vždyť nejsou, oči nejsou, jsou vymyšlené, a hledí přes všechno. Co vidí, je slepota, odsunutá do hluchoty neprotoulané planiny –
   ~ padá kapradí, ~ uloví je oči, čas přeteče do pavučiny.
   „Listujeme a prolistováváme se v těch polibcích,“ říká Kniha šumů a otevře se.

(Dlouhá, nedokončená, v krku nepohyblivá;
ze sbírky Zpět ke zvířeti, sto vybraných a nových básní, 2008)

 

LOG:


   čas (VIII) Z životní radosti přesuneš do melancholie, kterou žiješ. Nikdy se nevrátíš ze sušeného plátku jablka do kvetoucí jabloně…
   Misky nepřelitelného podnebí jsou nevyhnutelně tvoje. Po kavárenských stolech olíznuté lžičky sladí ráno…
   Kam se sypkým milosrdenstvím, vyprchávajícím z objetí. Za očima je polibek zavřený a probudí se do prázdna…
   Co zůstane za viděným, nezůstane za slyšeným. Slyšíš tulipánové město, s boucháním popelnic ho vidíš…

DIA:


   čas (XI) Ale ty jen běžíš a běžíš, čase maratonče. Žádného slunečného dopoledne, žádného sychravého odpoledne se nezastavíš, abys nakrátko ukotvil duši…
   Nezdržíš se s rány plnými těžkého pachu, nepoklábosíš s večery, nemazlíš se s nocemi…
   Nedaruješ sama sebe životu, aby tě trhal, není tě vidět při jeho okopávání a zahrabávání…
   Není žádná nadhodnocená hlubina (duní před tebou) a žádná hlubina pro věčné sarkofágy (duní za tebou)…

(Dlouhá, nedokončená, v krku nepohyblivá…)

 

LOG:


   čas (XII) Jak můžeš být opravdový, když tě nikdo nevidí v živém bytí? Už předbíháš, ještě dobíháš sám sebe…
   Svou vznešenost měříš ohlazenými přesýpacími hodinami. Hraješ si se slunečnicí, ale slunce nejsi…
   Do číselníku, do ručiček a tikajících mechanismů jsi ukryl nejhorší svědomí…
   Není přece ani mírou růstu pšenice, ani mírou zrání a tvoje svědomí je nekonečné…

(Dlouhá, nedokončená, v krku nepohyblivá…)

 

DIA:


   čas (XVIII): Ej, příliš těžce a příliš černě jsi mluvil o Čase, potomku Věčnosti. Voda zalévá kříže. Ruce umývají novorozence. Nohy začínají chodit po mechu…
   po mechu mrholí a pod jeho zelenou korunu se vrátí. Sedmikrásky tiše polehnou. A květy nesní (ozvěna Dávného: květy nesní); na přivazišti se loví a zamilovaně hovoří …
   čas neměří (ani svůj ani tvůj). Čas je němě upřímný žebrák; jeho oči jsou vylízané rány. Čas je impotentní úd, který bez konce panenští a hladí se sám. Ale v čase jsou sny! (ozvěna Dávného: V čase jsou sny…)
   Ty se nerozptýlíš jen tak! Nikdy v očích všech nevybledneš. Tvoje hebká pleť má zdánlivě bílé štěstí. A také hadi mají kůži a oči. Čas se kutálí ve vejci. Syčení, mrkání, třepetání, cvrlikání… Nohy hladí mech. Ej, tvůj pupek, zavázán šumícím snům…

(O bezčasném čase)

 

LOG:


   čas (XXI) Dlouhý, nedokončený, v krku nepohyblivý je labutí den pod tvou perutí. Myslím ústí, myslím dělohu, myslím rozžhavené pukliny rtů…
   myslím lízající jazyk, myslím nedosažitelný stav krve slovního rozplozování. Na bílém poli rozlítostnělého, pod šedivým kopcem, mezi dutými stébly, nad pergamenovou růží, nad panenskou pláství…
   myslím zimu, myslím námrazu. Myslím hnízdo, snesené do zlomitelného zápisu (nerozluštitelné šumy ho čtou po slabikách)…
   Ale co když slova vůbec nejsou a všechno je jen soumrak pod hráběmi očí, rozpřažený přes vydělanou kůži…

(O bezčasném čase)

 

SKÁLA:


   když (4) ~ v básni není dítě, které by milé hvězdy selo, prostřou si slova na rozbitém zrcadle nebe…
   a sama si hrají s ostrými písmeny na rozštěpení světa; se stíny, které padají na dno, na zem, a milují se s nebem…
   ~ slovo zajde do tmy, jeho kopyto musí zpátky ke kameni, zpátky ke zvířeti…
   aby rozštíplo skálu v člověku a vytesalo mu čtyřnohé tělo…

(Když v básni není dítě)

 

LOG:

(Vidovi)


    (4) A myslíš, že ve slovech není nic z tebe… Už jsi květem na bezu, už se ozýváš v chlapeckém vesmíru. Už loupeš vaječnou skořápku, už převracíš vítr…
   Ještě radostí ze života kopeš melancholii. Už hvízdáš na prsty, nadáváš, rozšiřuješ dvůr. Už jsi v teplém podnebí, už v mé krevní skupině…
   Už v tečce oznamovací věty, už v tázací větě. Už pod sluncem, už na měsíci, už v mléčném slovníku. Už v otcových papučích, už v mámině pyžamu. Už v rytmu rodiny…
   Už v koruně stromu, už s beruškou na dlani. Už v mém třepetání a šumění přes otcovský čas…

(Už zpívá sýček)

 

Ivo Stropnik
ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar

zpět

slovinská literatura, slovinská poezie