* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
makedonská literatura, makedonská poezie

o autorovi
o překladatelu
zpět

Jovica Ivanovski

Od teď, a navždy

                           (Pro S.N.I.)

Posuň mě,
ohni v boku!
Chci, aby se zakymácel dům,
sténání aby vytrhalo obklad.

Dívej, Vardar se roztahuje jako mlha,
zatímco večery pasou trávu v parku
a zatímco lavičky podestýlají zadnice
a běžci dlaněmi podepírají zdi.

Ať už jsi znovu moje, je to nezbytné.
Čas vyšroubovává mosty a klouby,
paroduje žesťový orchestr v našem pokoji,
konfety a kornouty a orgasmy v buketech.

Gravitační zákon – to je jen šprým.
Létání je možné a padání je objímající.
A naše postel? Klenba nebeská. A třese
se, když naše klíny rodí souhvězdí.

Vše je řečeno, napsáno, namalováno, nahráno…
Nám dvěma dohromady ani 180 nebude stačit.
Přeji si, aby to vydrželo, aby se mi zvedl v 80
a aby nás zakopali společně ve stejné poloze.

Já v tobě, ty pohřební jáma, já rakev.

 

Žena spolujezdec

Žena spolujezdec
disponuje polovinou kabiny
i se zrcátkem na sklopeném slunečním štítku.

Žena spolujezdec
obyčejně nemá řidičské oprávnění
ale ani to jí nevadí, aby se chovala jako instruktor

Žena spolujezdec
nepřestává mluvit – ale to stejné
dělá i doma – v úloze životní souputnice

Žena spolujezdec
(ve skutečnosti) má k muži řidiči přistupovat
s úctou, kterou prokazuje letuška hlavnímu pilotovi

Žena spolujezdec
není špatné, když má minisukni
a krásná holá kolena hned vedle ruční brzdy

Žena spolujezdec
může pomoci – v případě, že ti praskne guma
nebo když ti chcípne auto a nemá kdo tlačit

Žena spolujezdec
může mít dokonalý profil
naproti hnoji na polích zarámovaných okénkem.

Žena spolujezdec
je nejlepší, když spí – a ty si začneš
vychutnávat jízdu a dělat, co je třeba

jen abys ji neprobudil

 

Já nemaluju,
já se miluju s plátnem

Baret a plášť jsou umělecké
kostýmy z nějakých jiných časů.
         Maluju nahý, nahý nahotinký.
Celý jsem umazaný od barev.

Strakatý, pestrobarevný jako páv
         co se čepýří na plátně.
Jedna kapka mi spadla na úd
         který mám ztopořený, protože
         mi ho malování zvedá.

Pstruh a lahev červeného vína
neskončí jako mrtvá příroda –
víno vypiju a rybu vypustím,
aby odplavala na dno obrazu,

těsně pod mojí milovanou rybou,
         která mi pózuje, i když tady není.
Dívám se, jak se maluje v taxíku,
jak otevírá vchodové dveře,

jak vstupuje do obrazu jako
do vany s vařící provoněnou vodou
a čeká, až jí vydrhnu záda
         malířským štětcem.

 

Zůstaňte ještě chvilku

cože copak už odcházíte
zůstaňte ještě chvilku
copak nevidíte že i tak celý čas spíme

urazíte nás když teď půjdete
copak jste si nevšimli, že už všichni odešli
když vás viděli tak vztyčené ve dveřích

jestli vám vadí cigaretový kouř
otevřeme okno a vystrčíme vás z něj
nebo zapálíme svíčky (na vašich…)

a co budete dělat doma tak brzy
ani děti ani psa nemáte – nabídněte si tohle
vynikající psí žrádlo beztak jsme ho chtěli vyhodit

chovejte se tu jako doma
samozřejmě i koupelna vám je k dispozici
běžte uvolněte se pod sprchou jako Židé v Osvětimi

zůstaňte alespoň ještě pět minut
abychom dobře změřili vaši průhlednost
protože vás asi už nikdy neuvidíme

ale jakýpak taxík – to nepřichází v úvahu
beztak už svítá a tak vás vezmeme cestou do práce
uložíme vaše hřbety do našeho pohodlného kufru

 

Záchod

Můj odchod ať bude
         bez oslovení.
Léto, slunečný den, pravé poledne
s příjemným západním větrem z východu.
Z postele rovnou do věčného lože
Dřív než mi autopsie předčasně
                           znehodnotí tělo.
Hlas popa ať je slyšet z nějakého
                           jiného hrobu,
žalozpěvy věnované okolním nebožtíkům,
                  kteří si je zasloužili.
Vyhnul bych se i kapele – to
rituální chození kolem lože,
pokládání květin jako na jarní terase,
soustrast – se slzami nebo nasucho;
sotva známí, objímání, v černém… Neee!
Chci veselej pohřeb, chci hipísácký rozloučení.
A Whiter Shade Of Pale ať hraje nějakej dvacetiletej –
s elektrickou kytarou, to se rozumí.
Slušný, upravený (nemusí být z mramoru)
pult napravo od jámy – ale až
                  odklušou hrobníci.
Bez předepsaných pochval a projevů blbců před
mikrofonem – s rozbitým rozhlasem a megafonem.
Moji staří kamarádi, podepírající se o lokty,
ať se dobře nametou a ať zapomenou, kde jsou;
rozloučení ať se změní v mejdan, a padla.
A ti, kteří si namůžou močový měchýř,
si můžou ulevit – tady,
na novém, neupraveném záchodě,
hned za výčepem.

 

Po novoroční noci

Včera večer milion petard
roztrhalo milion balonů
snažíme se na ně nešlápnout
jako by byly kondomy
naplněné výbušninou
omamující jsou tyhle
novoroční ranní procházky
         tichými pustými ulicemi
jen staří a zbloudilí oslavenci
kteří upíjejí první ranní slunce
         jako by bylo živé vejce
včera večer tady odpočítávali
                  třely tváře
prskali s pěnivou nadějí
bylo jich víc než slov
na písmenu P v mateřském slovníku
teď spí jako mimina
s lahvičkami láku v kolébkách
odpočívají květiny i zimy
i kola i rána i sarmy i dámy
odpočívá i starosta
i první novorozenec
i televizor i doktor
jen my
s nápadnými kruhy pod očima
hledáme otevřenou prodejnu
procházíme podél stromů
s barevným světélkujícím ovocem
podél stále zeleného jehličí
vpleteného do bílých vlasů
         červených brad
podél okrasných papírů
nedočkavě stržených z dárků
podél taxíků, které nereagují na zvednutý palec
podél jediného otevřeného obchodu
         kde konečně nakoupíme chléb
a s bezdůvodnou podrážděností
         bereme drobné nazpátek
které se budou možná hodit
do koláče na Štědrý večer.

 

Před deseti lety

„Divoké prase nepotřebuje
průzkum trhu
aby našlo lanýže v lese“

nalezení, jako prase a lanýže
držíme se za ruce
jako děti na hromádce velkého města
         na fiestě

den se končí pomalu – na fade-out
strom skládá svůj stín
jako výletník deku
roztaženou pod stromem
dojatí
procházíme pod nízkými větvemi
jako bychom vystupovali z helikoptéry

hledáme volnou lavičku
v ohybu nábřeží
vedle lampy, jejíž stíny na řece
slunce zhasne

je vlaho, ale zas ne teplo
pozorujeme starce, kteří někam jdou
pomalu a jistě – na fade-out

zda-li budeme mít co říct
jeden druhému za 10 let
příliš se budeme znát
a navzájem se vyhýbat

jsou pěkné tyhle chvíle předvádění nejlepšího
kdy si myslíme, že máme vady i odlišnosti
nepřekonatelné ať teď zůstanou skryté

nejsme děti
abychom se mazlili na lavičce
ale poprvé jsme společně u moře
a poznáváme se
při poznávání města
celý život se budeme poznávat
při poznávání života
a když se opravdu poznáme
jeden z nás bude muset odejít

 

Je mi to jedno, všechny je zdravím

Roků a tváří – mnoho
známosti setkání staří přátelé
copak si je někdo může všechny pamatovat

zběžně si pamatuju fyziognomii
skoro k tomu nebyl důvod
mladický omyl a práce teď zaplacený účet

některé znám jen od vidění
; s některými jsem se možná i přátelil
další jsem – předpokládám – viděl na TV

ať už ze základní nebo střední školy
z nějakých dávných mořských cest
vsadím se že ani oni si na mě nevzpomenou

ale při oněch obyčejných procházkách
bez ohledu na to že si jen namlouvám
že je znám – já je všechny zdravím

jen málo chybí aby řekli že frajeřím
„buzerant jeden dělá ze sebe důležitýho“
„otáčí hlavu a to jsem mu ho nedávno vykouřila“

„dobré ráno“ „ahoj“ „dobrý den“
jsou pozdravy které mě nezavazují zastavit se
i kdybych víc přemýšlel jakým právem je zdravím

„hele tamten co se všem ohlašuje“ –
poznávají mě a přecházejí na druhou stranu
v panice utíkají aby neupadli do nejistoty

někteří ze zvyku odpovídají
někteří otočí hlavou a brblají
někteří mě s krajní lhostejností ignorují

dělají ze sebe důležité já jim dám
ale i jim se jednou všechno poplete
i oni řeknou ahoj, ale já se budu dívat jen před sebe…

 

Nesmrtelná báseň

Taková báseň se píše v mládí a vydrží až do stáří –
sláva vliv slastný život recitace celých generací
potom můžeš psát o všem možném nebo spěchat do nicoty
ale ona bude vždy příst vedle tebe – pod nad tvým jménem
budeš před ní utíkat jako před morem ale ona tě bude následovat i do pralesa
pokusíš se ji zopakovat ale neopakovatelné se neopakuje
jestli spácháš sebevraždu nepochybíš jestli si to rozmyslíš budeš se utěšovat
ale báseň nabude smyslu až ty budeš mít myšlenku…

myslím že už jsi moc starý na svou nesmrtelnou báseň

 

Jovica Ivanovski
z makedonštiny přeložil Mihad Mujanović

zpět

makedonská literatura, makedonská poezie