* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
chorvatská literatura, chorvatská poezie

o autorovi
o překladatelu
zpět

Kemal Mujičić Artnam

Ráno

Napravo od tvých snů,
Zachumlaný do vůně peřin barvy sněhu
Vcházím do tvého dechu a jsem už na dosah.
Jak jsem tě chtěl probudit a jak jsem tak zůstal,
motýl mi vyletěl z mysli,
dotek strnul v pohybu,
přání.
Sny, které jsi snila a které jsem četl z tvojí tváře,
Byly něžnější než ráno, které na tebe čekalo,
Hlubší než šepot
A tišší než klid, do kterého jsi mě přivedla.
Poslední, co jsem viděl, bylo moře. Moře.

 

Červené

Jen ne v pátek, kdy je měsíc plný strachu,
Který šustí v šachu,
Nenechávej mě samotného v pátek,
Kdy se bude vzpouzet a zlověstně tlouci hodina o hodinu,
Až mě zavolají kamarádi, abych znovu zemřel s nimi
Ve válkách, ve kterých jsme nikdy nevyhrávali,
Ne v pátek, kdy v osamělých samota roste a množí se,
Nenechávej mě samotného v pátek,
Jsem na hraně a padnu-li Bůh, Otec, Syn,
Kdo mne může vrátit mně, do mého křiku, do mého dne, do mého aha.
Nenechávej mě samotného v pátek,
Kdy měsíc zaokrouhlí okno mého šílenství,
A kdy mu nemůžu nic, ani utéct,
Ne, když je měsíc a pátek na hraně, neopouštěj mě,
Buď tu, vydechni mě a dívej se – přichází.

 

Korčula

Ráno je explozí bugenvilií.
Jdu ti přinést moře v náručí,
štěbetání vlaštovky, let racka a obraz slunce za rozbřesku,
jdu.
Jak jsi řekla, že se jmenuje to, když sníš,
a já odcházím, jdu ti přinést klid rána,
blýskání ryb na otevřeném moři, tajemství vln v zátoce.
Řekla si cha cha cha,
a já odcházím,
jdu ti přinést explozi a ostrov,
nebude mě vítat ráno před úsvitem,
ryby vypijí i slunce i moře
i palmy i cvrčky.
Jdu ti přinést mušli, les,
vůni, levanduli.
Jak jsi řekla, že se jmenuje to, když se vzbudíš,
a všechno kolem tebe tutto.
I to ti přinesu i to. I let.

 

Dlouhá chvíle

Povídáš mi, povídej mi o veselých věcech, a já ti povídám.
Byli jsme děti, ukazoval jsem ti kokrhání, pelyněk a šalvěj,
bála ses včely, která sbírala med.
Povídáš mi, povídej mi o teď a že je hezky, a já ti povídám.
Jde to hůř, brzdí mě krutost, kterou jsme obklopeni, přesto povídám
a vracím se k nám, když jsme byli děti.
Povídám ti o stonožce, která se vyhřívala na netřesku,
o vránách a zralých třešních,
a ty mě zas přerušuješ a chceš o teď,
povídej mi o teď a že je příjemně, a já ti povídám.
Zahnaný do kouta skoro si vymýšlím novou věc, jde to ztěžka,
jsem bezmocný ve svém čase, povídám, lžu,
a pak mi zas přiletí nějaký vítr
a povídám ti o pozdním létě, prvních švestkách a koupání v řece.
Ty mě přerušuješ a chceš o teď, o teď abych ti něco krásného vyprávěl,
a já ti povídám, pak se ztratím, pak se vrátím, pak mě vrátíš.

 

Kemal Mujičić Artnam
z chorvatštiny přeložil Mihad Mujanović

zpět

chorvatská literatura, chorvatská poezie