* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
srbská literatura, srbská poezie

o autorovi
o překladatelu
zpět

Milan Dobričić

Otvor ve světle

Dívám se
Z otvoru ve světle …
Druhý svět vyšel ze snů
Bere nás
Konečně
Dívám se
A znám jejich vyděšené tváře
Zatímco jsme útočili na jejich svobodu

 

Průchod

Chodím po ledu, na větru,
a propadám se do díry.
Přijímá mě voda, objímá,
a zavírá nebe nad hlavou.
Plavu ve tmě, chladu,
a čekám na další průchod.

 

Trest

Někde v dálkách cizích
bijí bubny potažené do černého.

Chladný vzduch skučí na břehu,
mezi suchým stromem a mnou
.

Vzduch vyplňuje napětí holého,
nešťastného proklatce i strach zlého.

Mé dýchání – chladný vítr skučí,
tlukot srdce – bubny potažené do černého.

 

*

Prapor jsem
z chaosu
vynesl na břeh
zapíchl ho do země
opřel se o něj.

Číkoli vítr zavane
zavlaje má vlajka.

 

*

Stál sám, s ní,
a pozoroval ji svýma laskavýma očima,
do kterých dospěly vždy jen pohyby;
pozoroval ji klidnou, sloučenou se stínem.
Jeho pohyby teď byly lehké, hnané větrem,
jejich smysl ležel na pláni opilé sluncem;
a ona byla veselá, smála se lehce,
přesně tak, jako se on,
vtipný němý mladík,
nikdy nesmál.

 

*

Konec zní
jako zvuk hroudy,
která suše udeří do stromu
a roztříští se.
Po tom výstřelu, který neprovází ozvěna,
ještě nezažité vzpomínky,
zastavují svůj chod z budoucnosti,
otevírají dveře do kruhu mrtvých míst
a jejich stíny, které se smějí na tvářích
těch, kteří vytváří tlačenici
v tom, co nazývají životem.
Pouze někdy přijde nějaká malá vlna,
která překvapí, ne novinkou, ale právě známým,
dávno vytěsněným pod polštář obyčejného.
Tehdy tě napadne, že tě někdo hledá.

 

Pošlapaná růže

Po dlouhých deštích,
které vítr přivedl k oživení
nás, zapomenutých tady na dně každého dne,
po hluku a štěstí kroužení na místě,
někomu omylem vypadla růže na chodník,
někdo druhý ji omylem pošlapal,
ten déšť sotva uspěl zmáčet květy,
které před časem překrásně voněly,
a teď jsou na kusy,
a jako by to všechno změnilo,
podnítí nové mraky a skryté větry,
a déšť přinese ještě méně vláhy,
a možná že všechno zůstane stejné,
ačkoliv někdo ztratil svou růži,
někdo ji pošlapal,
nesejde na tom, zda je to ten samý člověk.

 

Sokratova smrt

V tom okamžiku,
stejně jako u mnohých němých v životě,
vypadáš jako obyčejný prošedivělý stařec,
v tom posledním okamžiku,
vypadáš jako obyčejný stařec,
mnohým němým ve tvém životě,
vypadáš špatně, starče,
vypadáš v tom okamžiku
skutečně jako stařec
nedůstojný jedu.

 

Michelangelova smrt

Usnul
na lešení.

I ve tmě
existují barvy.
I barbaři.

Z ruky nad hlubinou,
se štětcem,
kape barva a maluje
stopy věřících.

Bratr Juda
nabízí své tolary.

Ábel usnul
ve výškách.

 

Don Quichotova smrt

Ohlodaný bojovníku,
v košili s rukávy,
co ti koně matou.

Koho osvobozuješ?
Pohybuješ se mezi těmi,
které přesahuješ
svým bláznovstvím.

Svážou ti ruce do uzlu,
budou tě přivolávat,
jako bys byl někde jinde.

Koho zachraňuješ?
Zemřeš v okamžiku,
a je budou mlít
ostrá ramena
kolosů na větru.

 

*

Život tvůj závisí
na plížení
Musíš být tichý.
Ba co víc, neslyšný!
Neboť! Neboť
hlídači rozvalin
nikdy nespí
(nicméně, kvůli tomu existují),
a když tě uslyší…
obživne v nich zvěř hlídačů
(velmi důležitých lidí!),
a pak na ně můžeš křičet, že jsou
inkvizitory a reconquistadory,
i inkvizitory i reconquistadory
nic…
nemá cenu.
Ty jsi jen provinilec,
jednou z obětí jejich práce.
Říkám ti, tvůj život závisí
na plížení.

 

Milan Dobričić
ze srbštiny přeložil Mihad Mujanović

zpět

srbská literatura, srbská poezie