* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
slovinská literatura, slovinská poezie

o autorovi
o překladatelce
o překladatelu
zpět

Peter Kolšek

Nic spolehlivého

Nic spolehlivého nemůžeš říct.
Nikdo nebude poslouchat příběhy
o Kristových sandálech či ulovené zvěři.
Kdyby chtěl vyprávět o strašlivé zlobě
druidů, když se dozvěděli, že oheň uhasl,
posluchači by se odvrátili pryč.
Zahradníci, kteří s králi bojovali o harmonii
nebo za pučící chaos, podlehli záduše.
Měl by hovořit o nebi? Všechna poslední
měření ukazují, že jsme se sladce ztratili.

Nic spolehlivého nemůžeš říct.
Protože předměty nejsou kameny v potoce
obklopené světlem potopených džbánů
a promazané olejem svatojánských mušek. Takové jsi
znal. Teď jsou šupiny vlasatic,
které hltáme oválnými zuby.
Žijí jak znamení bez významu
ve velikém kotli želatiny.
Zdalipak je to rozlité rybí oko,
které zasáhl nůž mezi klábosením řezníků?

Proto nemůžeš říct nic spolehlivého
a stejně tak nic zajímavého, ztratil jsi jazyk.
Věci, jejichž jména neznáš, tě už dlouho
předjíždějí v povlávajícím spěchu, jen tu a tam
za nimi přiletí nějaký kámen,
který rozpoznáš anebo se s ním znovu
poznáš. To je vše, co můžeš ukázat.
Zvířata ale mlčí, jako mlčela vždy,
dále se učí svůj jazyk
a nemyslí na nás.

 

Rozumíš?

Nerozumím, co mi vyprávíš,
tvůj hlas je fialový.
Komu přísluší to elektrické chrastí korálů,
které svítí ve tmě,
komu ta bolestivá míchanice rybníků
a obrazovek?
Někdo mezi námi hltá psychotika
anebo jsme už na začátku udělali něco špatně.
Zprávy ze středu srdce
přešlapují nepříjemně,
jako zloděj před prázdným kurníkem,
a čím dál lépe ukazuje, že zkapalněné pocity
jsou sladší, než klasické měsíčné světlo.

Rozumíš, co nám v noci šeptají
malé padoucnicové stroje?
Co nám píšou do krve, potu a spermatu?
A na druhé straně veliké, a nejasné
tváře, ke kterým je připnutá zdvořilost
jako lišejník na farmaceutický podnik.
A veliká ústa, která pořád a bez ustání opakují
hučí lesy mládí
hučí lesy mládí.

Nic spolehlivého není ani v ukotvených lodích,
jejich zastavené dálky škubají tlustými lany.
Když si užíváme ve veselé zádumčivosti,
přijde nová informace a zruší nás.
Nemluvíme stejným jazykem.
Rozumíš, co povídám, když říkám:
Podzim září na kopci jako převeliká váza?

 

Na nějaké české poště

Chtěl jsem jenom koupit známku.
Ve frontě stála holka,
v jednom oku tajga, ve druhém step,
tělo stříbrná, ledová řeka
a ve vlasech vlnění Uralu.
Byla to žena, kterou jsme všichni ztratili
a na věčné časy ji nikdo víc nenajde,
i když stála ve frontě na nějaké venkovské
české poště.

 

Noční vlaky

Bez konce se přibližují a rozcházejí,
Z temné řeky města se slévají přes louky,
poseté uhlíky. Někdy v utíkání
zahoří lidské siluety, tajemné setkání
šermířů, někteří pak zůstávají v klidu,
přitlačení k oknu přijali roli mrtvol
a teď navzdory rychlosti umírají pomalu.
Pomalu se ztišuje také vítr, rozházený
přes tratě jako svatební závoj
už následující chvíli je trhá červené buvolí oko
na elektrickém čele.

Do všech směrů běží časy
odevšad se sbíhají žhavé prsty
a tlučou na bílé hodiny. Ve slunci
se vozí děti a mávají si s vytaženým
smíchem, lodě převážejí kulisy vinohradů,
na dřevěných kufrech sedí dívky
a tahají si sukně přes kolena, starci
se stálezelenými vousy si sahají
do vzpomínek, zvířata snídají oblaka,
na skleněném nádraží pak stojí mladík,
který už dlouho běží od sebe.

 

Lampičky

Vůbec nemůžeš za to,
že se ti do hlavy uchýlila myšlenka
že jsi stejný jako novoroční lampičky,
které ještě dlouho po svátcích nikdo neuklidí.
Co dříve přitahovalo knot očekávání,
hoří teď s rozhazovačnou přesností,
bledá, na zeď přibitá světlost,
v níž už potemnělo,
co bylo vyhlášeno.

Nic proti tomu nezmůžeš,
přes svou malou tmu ještě víc rozzáříš
to nesmyslné, dětinské mihotání
paprsků, které spadly z dětského čela.
Jako kdyby svět hodlal svítit
do prázdna. Jako kdyby zimní vinohrad
hodlal takto zůstat přes léto.

 

Jáma na ostrově

Když jsem vylezl z díry,
ozářen bodláčím, nikoliv světlem,
ranní světlost už dohořívala do
žluté horkosti. Kamení leželo
kolem jako výměšky prazvířat,
nízko přes něj přelétávaly sojky, kupodivu mlčky,
jakoby ještě nenastal čas vřískání.
Na nízkých větvích visela posmrtná roucha ze slin,
po zemi postupovali černozlatí brouci
z nějaké jiné civilizace.

Jakoby bylo jedno, kam zamířím.
Když půjdu dál, znovu se přiblížím
nesnesitelné jistotě, zase uvidím,
jak unaveně zvedá ostrov hlavu ke slunci.
Když se vrátím do jámy, už v ní nebudu poprvé,
nikdy dvakrát nepočká ztracený ráj.

 

Sníh

Lehká je noc, když padá sníh.
Nebe oplachuje tvář s tichem
a pokládá ho dívkám na prsa.
Padání je jako zvedání, země
se připravuje mávnout křídly.

Pozůstatky Tróje, pozůstatky Říma
jsou teď opět zasuté.
A vše, co cítíme ve tmě
v mlčení, které narůstá bíle,
jsou ploutve ryby faroniky.*

Bez konce je ta sněžná noc.
Na vzpomínky, na rozdrobené hodiny,
které září, padá lehoučká zametenost.
Opuštěná zahrada je nebytím
pokryta. A daleko je ještě do oblevy.

* Faronika, mytologická ryba, která v slovinské lidové tradici podpírá a nosí svět. Je považována za vykupitelku světa, jejím partnerem je Vsevolod, což znamená „Vševládce".

 

Peter Kolšek
ze slovinštiny přeložili Lenka Daňhelová a Peter Kuhar

zpět

slovinská literatura, slovinská poezie