* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
česká literatura, česká poezie

o autorovi
zpět

Petr Štengl

Nástěnka

Dole v přízemí visí nástěnka. Svozil se už naštval a přišpendlil na ni tohle:
Lidičky v baráku, nechtějte mě nasrat s tím nedovíráním
hlavních dveří. Jestli někoho uvidim, tak mu nakopu prdel. Týká se to jen těch, kteří to neustále nemůžou pochopit. Není přece problém to dovřít. Uvědomte si, že jde o naši bezpečnost proti krádežím a proti bezdomovcům.

Svozil

Občas Svozila potkám, jak nadává u nezamčených dveří:
To snad není možný! Ty lidi jsou totální idioti!

Občas taky potkám Svozilovu manželku. Nikdy nezamyká. Já pokaždé tajně připichuju na nástěnku báseň týdne. Pokaždé ji někdo strhne.

 

Houpy hou

Jestliže vlny, pak ty televizní. Omývají mozek. Proto ty obliny a rýhy.
Obliny a rýhy. Opakuj stále: obliny a rýhy. Nepřestávej opakovat. Prolom vlny. Dívej se, dívej a opakuj. To nevadí, že tomu nerozumíš.
Tomu se ani nedá rozumět. Hlavně pořád opakuj: obliny a rýhy, dívej se, dívej. Můžeš se přitom rytmicky kolébat a zpívat houpy hou. Občas se můžeš mrknout i k majáku. Občas můžeš uvěřit, že jednou přečteš tu haldu knih, která se ti kupí u postele. Třeba až budeš ležet se zlomenou nohou. Zlomíš si nohu jen aby sis mohl přečíst knihy.
Tomu se nedá rozumět. Vytvoř si ochrannou helmu ze staniolu od čokolády. Prolomíš vlny. Nesnaž se ale plavat. Víš přece, že nemáme žádné moře. Až roztají ledovce a hladina moří se zvedne, budou všichni nosit ochranné helmy z obalů od čokolády. Ale zatím tomu nikdo nerozumí. Není proč. Houpy hou.

 

Seděli jsme před začátkem čtení.

Přišel chlap, sebral ze stolu sbírku, prolistoval.
„To je poezie?“ zeptal se.
„Jo“ řekli jsme.
„Kdo to napsal?“ chtěl vědět.
„Já“ přiznal se básník Hejátko.
„Vy trpíte?“ zajímalo chlapa.
„Ano“ řekl básník Hejátko.
„Proč a za co?“
„Za všechny lidi.“
„Opravdu? I za mě?“ byl neodbytný chlap.
„Ano, opravdu! I za vás!“ ujistil ho básník Hejátko.
Chlap sklapl sbírku, vrátil ji zpátky na stůl a odešel.
„No vážně i za něho!“ snažil se Hejátko.
„No jasně“ řekli jsme.

 

Seděl jsem skrytý ve křoví

u tramvajové zastávky. V každé ruce půllitr s drinkem. Lahůdky na rohu. No a co, tak zaplatím až zítra. Teď jsem byl neviditelný a seděl ve křoví. Lidi se dívali skrz řídké listí a říkali si: copak je to asi za ptáčka? Co má asi tak za lubem? Ale mně o nic nešlo. Chtěl jsem jen sedět ve křoví u tramvajové zastávky, pít si v klidu své drinky a být neviditelný. Protože po neviditelném člověku nevrhají ostatní nevraživé pohledy. Protože neviditelný člověk je každému lhostejný.
Protože o něm nikdo neví. Protože neviditelných lidí můžou být plná křoví u tramvajových zastávek. Plné ulice a byty a vůbec nikdo o nich neví. Protože neviditelní lidé nemůžou mít v lahůdkách na rohu sekeru
a ani volit nemůžou. Protože na smutné neviditelné pijáky nečekají doma smutné ženy. Pokud na ně vůbec ještě někdo čeká. Reflektory aut začaly šacovat křoví a já byl pořád ještě neviditelný. Půllitry prázdné. Pak přijela tramvaj. Prázdná. Nasedl jsem a jel domů
ke své ženě, pro kterou jsem byl neviditelný.

 

To víte, dneska je to samá pochybná branže!

Kam ten svět jenom spěje? Kdo ví? Děti pořád píší Ježíškovi.
Z denního chleba se hnětou malé figurky. Jen co se do nich vdechne život, už běží do práce, už šoustají, už se opíjejí.
některé spadnou na hubu, do louže, rozpustí se a pochutnají si na nich
nakažení holubi. Nikoho ani nenapadne, aby z chlebového těsta hnětl holuby, dokud ještě létají.

 

Moc stará,

moc ošklivá. Sedávali spolu na schodech. Na vypelichaném trávníčku se popelily děti. Pod schody se to hemžilo potkany. Bála se jich.
Vysedávali a vyhřívali se na sluníčku. Pokaždé si přisedl a vedl řeči,
až se kolikrát rozbrečela. A najednou, jakoby se nevědělo jak dál,

ani potkani nevěděli jak dál, tak se pro jistotu pořád množili a schody taky nevěděly kudy kam, tak pro jistotu někam vedly.

 

Prádlo na šňůře

obrovské postavy prostěradel se probudily, a bez váhání, jako vždy,
jdou po mně. Černá postava ve výskoku míjí mě jen těsně a promění se v noční stolek.

To bychom měli noc.

V promrzlém autobusu nasraný šofér si pouští teplo jen u sebe v kabině. Maluji na sklo kolečko. Vydrží tak dvě, tři stanice,
než zmizí.

To bychom měli ráno.

Za dvě hodiny se rozední, a všechny postavy se definitivně změní v nábytek. Zejména pak noční stolky budou ukázněné. Šoférovi bude vedro.

Začíná se šeřit, prádlo na šňůře ještě neuschlo. Noční stolek začíná
nervózně přešlapovat. Sedím u okna rozhodnutý neusnout. Prstem maluji kolečko. Pořád tam je. Nemizí. Smradi práskají petardy. Je tohle snad nějaká válka, na kterou už jsme si zvykli? Prostě to k tomu patří. Výbuchy.

To bychom měli vánoce.

 

Městští umělci vědí,

co je pro beton nejlepší. Městští policisté také. Jen beton to neví,
proto chodí k psychiatrovi. K nevydržení plyšový medvěd má vzteklinu, nebo příšernou depresi, v sámošce, v regálu vedle bonbónů.
Nějaká matka koupí méďu svému neurotickému děcku odkojenému betonem. A tak hned první noc přijde méďa o očička. Ale co na tom,
deprese je daleko horší, než nějaké to očičko. K ukojení neodbytného nutkání se báječně hodí ouška. K čemu očička, když potmě stejně není nic vidět, což pro paneláky neplatí. V nich jezdí auta po stropě. A tak malý neurotik s depresivním méďou nastoupí do první káry, která jim zastaví, šofér na to dupne a všichni se rozšvihají na kaši o nejbližší betonovou zeď. A jen co ji skotskými střiky ostříkají hadicí, už se na ni vrhne další umělec se sprejem.

 

Seděli v kruhu

a věděli, že jsou dobrý. Vzájemně se hodnotili a byli fakt dobrý. Občas někdo cizí začal obcházet kruh. To se pak trochu smáčkli
a udělali místo, ale ne moc, jen malou mezírku tak akorát, aby se ten pešek vešel. Asi tak po hodině mlčení, dýl to většinou žádnej nevydržel, se pešek zvedl a odešel. Tak se zase trošku roztáhli, aby se mezírka zacelila, a byli vážně dobrý.

 

Knedlík obecný

tradiční domácí český Honza v prášku. Bolševník velkolepý. Politici jsou prý taky jenom lidé.

Patřilo se k obveselení honorace chodit v neděli do ústavu pro choromyslné a za mírnou úplatu nechat zřízencem chovance v klecích rozdráždit k zuřivosti.

Apak proč lidi nečtou poezii. Jsou to taky jenom lidi. Copak tohle je nějaká báseň? Vždyť se to ani nerýmuje!
Kolo, rovno, hovno
kolo jede rovno
rovno přes to hovno . . .

Vyber si pohlaví na tento den!

Copak to tu tiká? Časovaná bomba. Minuta ticha. Počkej, myslíš, že to fakt jako bouchne? Si upad na hlavu, ne?

Pořádně si zabouchat. Bouch, bouchichi bouch! Vždyť je Silvestr, tak jedééém!

Nebo tak nějak.

Hlavně se neztrapnit. Když signatáři Charty podepisovali, kamery u toho chyběly. Bylo nám 17, měli jsme kapelu a koncertovali ve sklepě vyhořelého Veletržáku.

Když umělci podepisovali antichartu, čuměl jsem na to v televizi. Já byl taky umělec a tak za mnou přišel mistr a řekl:
„Neblbni, podepiš to, ať se doučíš!“
Učení mě nebavilo. Podepsal jsem. Dělám v profesi už 30 let. Nebaví mě to.

Já jsem z obliga! Já sem z Olomouce a já su pražák.

To už je obehraná písnička. Tohle už tu všechno bylo.To sakra neumíte přijít s něčim novym?

Umění je mrtvo.

Bič do pravé, cukr do levé. Zastřelil jsem veverku, chlastal jsem,
týral syna i manželku. Domácí násilí, psychický teror.
Dejte sem tu svatozář!

Víte ale co je nejdůležitější? Odpouštět!

To je nuda! To je blábol! Nikde žádnej obraz básnickej! Jenom samá reklama. Je reklama umění?

Tak v tomhle já teda nejedu! Zastřelil jsem veverku, chlas . . .

Drž hubu, alibisto!

V pravé cukr, v levé bič. Hlad je jenom převlečená žízeň. Pánbůh s námi a honem pryč! Neodhaluj se nám tady, ty exhiboušskej trapáku! To já seděl za komoušů pět let v lapáku!

A to já mám zase nejraději komiks.

Největší svině je stát! Největší stát je svině!
„Ale broučku, copak má nějaký stát ručičky a nožičky? Ty má přece jenom prasátko.“
„I ručičky?“
„Ale jdi, ty. Prasátko má jenom nožičky.I když možná, jednou . . .“

Bičem se bičovali, cukrem cukrovali a broučci pod jalovcem spali a spali . . .

Moje milá Sally

„A kdo to byla, ta Sally?“ „No, to byly jednou takové tři sestry: Libuše, Teta a Sally.“

Správnou odpověď pošlete SMS zprávou
na číslo 12345 ve tvaru cos to honzo zase sněd
a vyhrajte až milion Kč!

A nikdy jinak!

 

Mamut

Kdekdo má v mrazáku svého mamuta

Tak docela jistě se neví,
proč to mamuti zabalili,
zato mrazák je na tuty jistota
Možná jediná, mamutem ověřená

Kde jsi, mamute?
Tak se do mrazáku volá
Je to k žití být v nebytí, mamute?

Osudové náhody:
mražený hrách, kukuřice, jahody

Maruško,
pomalu každý se ti dnes už s jahodami směje
ale mamut, Maruško, kde je?

 

Pokud chováme důvěru k zelenému panáčkovi

můžeme směle vykročit!
Aj! Zelený panáček je pěkná svině!
Zelený panáček není totéž, co zelené kolečko.
Zelené kolečko se kutálí kutululů,
vyčůraný panáček nikdy neudělá ani krok.
Jen ponouká.
Kolečko kutululů,
panáček chi, chi, chi.
A co jen měst, kde kutululů a chi, chi, chi!
Všechny děti za ruku s kýmkoli
čekají na zeleného panáčka.
Někomu to vydrží až do dospělého věku,
někdo se nedočká do nejdelší smrti.
Chi, chi, chi!

 

Kolikrát musíme ublížit zvířátku
aby nám přestalo důvěřovat

Trnkovy postavičky prohrály nerovný boj s Disneyovskými postavičkami. Kreslené porno se Sněhurkou a trpaslíky. Trnkovští si ani nevrzli. Jako vždy a ve všem zaostáváme za světem. Největšími básníky se stávají bulvární pisálkové: Bizarní sex hlubokomořských savců. Pionýři ultracelebritální masmoderny. Občané vypadli ze hry. Explodovali po nadměrném požití granulí.
Všichni kuřáci přestali naráz kouřit. Všichni alkoholici dali naráz vale pití. Všichni drogově závislí začali ze dne na den stoprocentně abstinovat. Ze všech prostitutek se stali muži a ze všech prostitutů se stali pupkouni s páchnoucím podpažím, smradlavými nohami a zkaženým dechem. Poezie pozbyla své funkce a významu. Z roztříštěných nejlepších hlav své generace vytékaly vymyté mozky. Šmudlův ejakulát přistál na čele prince Bajaji.

 

Petr Štengl

zpět

česká literatura, česká poezie