* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
polská literatura, polská poezie

o autorovi
o překladatelce
zpět

Szymon Babuchowski

Ráno ve Vézelay

vstal jsem v pět patnáct abych zastihl slunce
úzká ulička vedla mezi prastarými domy
ptáci se schovali v branách na střechách – jejich hlasy
probuzené předtuchou přešly do alarmu

a když už jsem z kopce přehlédl celý horizont
zdálo se že křičí všechny lesy světa
a jenom lidé spali spánkem nespravedlivých
zbytek planety se třásl před příchodem Pána

slunce nevyšlo – skrylo se za mraky
nejsi tak jednoduchý nedáš se přistihnout
utichli dokonce i ptáci – teď město hučí
zklamaný Japonec skrývá svůj aparát

 

Tyniec

jsi – vím že tu jsi – neschováš se Bože
líčil jsem na tebe už od časného rána
přišel jsi pootevřenými dvířky auta
a oknem jsi utekl – šlapal jsem po písku
hledal tvoje stopy na udusané zemi
nohy se prodíraly mezi bodláky a krtinci
na místo kde kámen roztínal řeku na cáry
a látku nebe roztínala velká letadla

z kopce hleděl klášter přeměřoval hrozivým zrakem
okolí proťaté matným zrcadlem Visly
surové srdce zvonu budilo neklid
třas se procházel po zdech a v kostelním tichu
bylo slyšet dráždivé bzučení žárovek –
náhle chorál plynul jemně a měkce
tváře mnichů se rozjasňovaly s každým dalším slovem
slabá světélka hlasů rozbíjela temnotu

tisíce malých světel po východu z kostela
černé nebe po kterém plavou zlaté ryby
z temnoty lovená jednotlivá slova
fráze vytržené z knihy fragmenty modlitby
pták se zvedne a letí aby se utopil v černi
ještě chvíli se ten zvuk třepetá v našich uších
a potom všechno tichne – jenom my jsme
jako rámy bez obrazu jako noty bez klíče

 

Fuerteventura

vyhozeni z vulkánu na písečnou pláž
ve stínu palem v umělém ráji a blaženém nicnedělání
ležíme zaslíbení sobě tady u oceánu
a v jeho měkkém hučení oslavujeme bouřlivě
o půl kilometru dále je skutečný život:
hory zastydlé lávy měsíční krajina
rez zlato med a červeň – pouštní pastviny
na kterých jenom kozy najdou něco pro sebe

včera jsme byli na cestě – oddaný nissan micra
nesl nás větrným ostrovem stuhami z asfaltu
Tvým rukám oddal se volant
ale byly to moje oči jež hlídaly mapy
a takhle pojedeme – přes oázy písky
hledat nové cesty radit se o zastávkách
na druhé straně očí vidět jízdní řád
nocovat ve svých tělech a dům mít z našich tužeb

 

Prstýnek

toho odpoledne zemí tryskalo jaro –
skvrny jasné zeleně bříz dostihy květů
a jen bezedná studna tmavých sosen
šeptala: tohle je velké tajemství lesa
z Katovic do Opole kolébal mě vlak
něco vě mně končilo a něco začínalo
vzduch byl plný průsvitných hlasů
které zpívaly: láska nikdy neskončí

kdo tehdy mohl předvídat že můj prstýnek
spolkne týden po svatbě chamtivý oceán
a naše společné motto z Listu Korinťanům
bude chtít zavřít v ohromném břiše velryba
přesto však velké vody nedokázaly uhasit
ten oheň – to od něj vzplanul oceán
plane nitro ryby a plamen znovu
vypaluje na jazyku zatopená slova

ta věta na prstýnku vyrytá navěky
nechť bude písní života nechť mě vždycky nese
a i kdyby přišlo pokušení utéct
nechť mě vrátí z cesty a vede k Tobě
stále jede ten vlak vynořuje se z lesa
vyplouvá na povrch vylézá z ohně
a na dalekém břehu v úplně jiném písku
blýská se mořem vyvržený prstýnek

 

Na pohřeb

                  Vasilij Perov: Vesnický pohřeb

po hlubokém sněhu sune se truhla na saních
děti hledají teplo objímají dřevo
nevidíš za rámem: je ráno nebo večer
nebo se od přílišné bělosti setmělo

za chvíli bude sněžit ale i ve sněhové bouři
spočítáš všechna žebra vyhublé kobyly
mlha se klade jako plátno pes štěká do vzduchu
nad kopulí pravoslavného kostela vzlétají ptáci

 

Szymon Babuchowski
z polštiny přeložila Lenka Daňhelová

zpět

polská literatura, polská poezie