* POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI * OBROBJA * POBOCZA * KRAJNICE * RUBOVI *
POBOCZA Kwartalnik Literacko - Artystyczny         Č. 3-4 (37-38)
         PROSINEC 2009
         ISSN 1505-1676
srbská literatura, srbská poezie

o autorovi
o překladatelu
zpět

Srđan V. Tešin

Nezničitelné vzpomínky na Jadran

Nejživěji si vzpomínám na letní rodinné výlety na Jadran, dokážu si přitom vybavit neuvěřitelné podrobnosti. Můj otec se včera rozřehtal, když jsem mu pověděl, si že pamatuji jeho tygří plavky. Hotový svůdce, ten banátský tygr. Raději začnu své povídání tímto, kdovíkam mě povede. Když jsem poprvé zavítal k moři, byl jsem jen o něco málo starší, než půlroční batole. Vzpomínky na Jadran jsou nerozlučně spjaté s dlouhým cestováním oranžovým automobilem domácí výroby. Otec vždy sklopil zadní sedačku a roztáhl deku tak, že jsme se s bratrem vozili jak lordi. Máminou povinností pak bylo připravit smaženky a pečené kuře. Při jedné z těch příležitostí, kdy jsme si to opět jak šneci štrádovali přes Velebit, se za námi plazilo auto s německou espézetkou. Spolu s bratrem jsme právě svačili kuřecí stehna a šklebili se na řidiče. Zakoukal se do nás natolik, že nestihl včas zabrzdit a narazil zezadu do našeho auta. Zřejmě měl hlad. Následnou otcovu reakci v lámané němčině asi ani nebudu citovat.
Zatímco bratr v těch letech vždy šlápl na mořského ježka nebo si při skocích do vody rozbil kebuli, já tenkrát podobná dobrodružství nevyhledával. Spousta černobílých fotek dokazuje, že jsem zbožňoval hrát si sám v písku. On byl pravděpodobně i tím, kdo mi nakukal, že náš opilý strýček, který dodnes hledá štěstí na dnu sklenice, osolil mořskou vodu. Jak jsem se jen tehdy polekal při pomyšlení na všechny ty ryby žijící ve slané vodě! Rodičům ani příbuzným se dlouhé dva dny nedařilo zastavit moje nářky nad osudem mořských živočichů.
Nebylo to poprvé, co jsem plakal na Jadranu. Vzpomínám si, jak mi jeden potápěč – zase Němec! – ukazoval raka, kterého ulovil. Myslel jsem si, že mi ho hodí do trenek, tak jsem se rozbrečel na celé kolo. Když přiběhl můj drezírovaný balkánský tygr, chyběl jen kousíček k tomu, aby Německo přišlo o jednoho ze svých nejlepších potomků ve válečném konfliktu započatém bez jakéhokoli důvodu kdesi na jadranském pobřeží. Plakal jsem i tenkrát, když se můj strýc dal do kupy s nějakou německou rodinou – teď už jich mám opravdu plné zuby! – a zatoužil, že se na památku vyfotí s blonďatou Hildou a obtloustlým Hansem. Nejen že jsem plakal, na své matraci s obrázkem Mickey Mouse jsem doslova skučel, že se „nechci fotografovat s okupanty!“.
Když si jen vzpomenu na křižování kolem Kornatů. To je něco, co jednoho dne bude patřit k jedněm z drahocenných vzpomínek z cestování po Jadranu. Ostrov Sveti Rok, grilovaná makrela, šplhání po olivovníku, kapitán křičící: „Ten malej spadne do moře!“. Nejsem první ani poslední z těch, kterým tlačítko Jadran spouští vzpomínky na dětství. Moje první pobyty jsou podobně jako otcovy tygří plavky nezničitelné. Otec povídá, že v těch plavkách v létě barvil ohradu. Ba co víc! Po dnešní ranní sprše jsem se utíral ručníkem z jedné ze starých rodinných fotografií z Jadranu.
Vzpomínky z Jadranu jsou prostě nezničitelné, německá výroba. Asi se kvůli Němcům opět rozpláču.

 

Drahá moje, za všechno může moře

Ze školních výletů na Bar, Prčanj a Split mi nezůstala ani jedna fotografie. Z Baru jsem si na památku přivezl rytinu z mědi, na níž je zobrazena mapa města z 18. století. Otec ji dnes má pověšenou na zdi v kuchyni. Z dalších dvou míst se mi žádný z podobných suvenýrů nezachoval, a tak jediné, co mi tato města připomíná, jsou odporné písně, které se ze všech sil pokouší na kytarách české výroby zahrát chlapci s tvářemi plných beďarů.
Z Prčanje jsem se vrátil ne nepodobný členu nějaké rokenrolové skupiny, který strávil několik měsíců na turné. Tou dobou jsem totiž s několika kamarády ze školy založil vokálně-instrumentální těleso. Tři jsme hráli na akustickou kytaru a bubeník mlátil do mé otáčivé židle. Když se vrátím v myšlenkách zpět, mělo to blíže spíše k neumětelskému brnkání než ke skutečné muzice. Potom do bandu přišla jedna holka z hudební základky. Miloval jsem ji celých deset let, ostatní holky jsem kvůli ní zcela přehlížel. Hrála na klavír a pro nás všechny byla zakázaným ovocem. Bez přestání jsme cvičili, což se nám nakonec vyplatilo: ve společnosti jsme se stali oblíbenými a lámali jsme rekordy. Hráli jsme v různých soutěžích kapel a vyhrávali je, stali se z nás solidní muzikanti. A tak jsme jednou odjeli v létě i do Splitu a s sebou si nesli břemeno slávy: kluci nás chtěli zbít, holky líbat. A protože v mém životě všechno postavené na hlavu, podařilo se mi i bez facek a líbání se dostat k páru zralých prsou. Moje první splitská sexuální zkušenost (nemotorné osahávání se s baculatou čtrnáctkou) se přihodilo jednoho odpoledne, mezi obědem (polívka, džuveč a jablko) a svačinou (krajíc chleba se sádlem, posypán solí a hrstkou pálivé papriky) před cestou na pláž (špinavý břeh poskládaný z neobdělaných kamenných kvádrů). Nakonec mě nechala kvůli nějakému vodnímu pólistovi. Je mi fuk, jestli to bylo kvůli tomu, že jsem jí bradavkami vrtěl, jako kdybych se snažil naladit Rádio Bělehrad nebo kvůli tomu, že jsem měl v té době velmi populární sestřih s ocáskem. Nejdůležitější je, že jsem se ve Splitu mazlil s párem těch nejbělejších ňader, která si lze jen představit.
Měl jsem v podstatě sklon k tomu se lehce zamilovat. Proto každá moje láska byla láskou nešťastnou. Trpěl jsem a mučil se jako nikdo přede mnou, tolik smůly a takové břemeno na svých bedrech dosud nikdo nenesl. Nikdo neprobděl tolik nocí v toužebných představách o svých milenkách (s mléčnými zuby i několika zubními kazy, s pupínky na tvářích i na zádech, s křivýma nohama, povislými zadnicemi a prošedivělými vlasy).
Vzpomínky jsou neuvěřitelně mámivé: jako by to bylo včera, kdy jsem je miloval k zbláznění, a dnes je sotva poznám, když na ně náhodou narazím na ulici. Aby toho nebylo málo, nedávno jsem se seznámil s ženou v nejlepších letech (vypadá jak letadlo bez pilota), která mi řekla: „Jak já jen do tebe byla zamilovaná, když jsme se školou jeli k moři. A teď jsem tě sotva poznala!“
Drahá moje, za všechno může moře v Baru, Prčanju a Splitu.

 

Pětihvězdičkové kasárny

Na Visu jsem byl třikrát. Poprvé jsem jel s rodiči na bratrovu přísahu, když byl v Komiži na vojně. A pak jsem po patnácti letech, dva roky po sobě, navštívil Vis při příležitosti sjezdu spisovatelů. První rok jsem v chládku palmy vymýšlel plán, jak bych po návratu domů mohl získat vysokou Dido, paničku Artemis, mou privátní bohyni. Následujícího léta jsem se s ní již dělil o vojenské lehátko v opuštěné kasárně uprostřed města Vis. Zajímavé je, že jsem o tomto ostrově na Jadraně věděl mnohem dříve, než jsem se pořádně naučil číst. Když jsme se přestěhovali do nového bytu, neměli jsme záchodovou mísu, a tak jsem potřebu, i přestože se to pro mou zadnici začalo být nedůstojné, vykonával do nočníku. Z tohoto posedu jsem měl mnohem blíže k linoleu, na němž jsem v abstraktních obrazcích objevoval různé tvary, které jsem se následně pokoušel věrně zakreslit do matčina starého zápisníku. Na první a druhé straně tohoto nebeského zápisníku byla nalepená barevná mapa Jugoslávie. Představoval jsem si, že je to mapa Stevensonova ostrova pokladů. Přesně si vzpomínám, že jsem si označil dva jadranské ostrovy: Vis a Palagružu.
A právě na jednom z těch ostrovů pokladu skončil můj bratr, protože se bezprostředně před nástupem do vojny zúčastnil bitky, v níž s některý z venkovských hejsků dovolil rozbít nos starostovu synovci. Člověk tedy nemusí být moc chytrý, aby pochopil, proč právě můj bratr skončil v četě trestanců mořské pěchoty v nejvzdálenější kasárně Jugoslávské lidové armády. Na bratrovu přísahu jsme se vybavili jako na prázdniny u moře: tašky, ručníky, potápěčské masky, ploutve, nafukovací matrace, plavky, trika, klobásky, džusy a paštiky... Autobusem do Bělehradu, vlakem do Splitu, a pak trajektem Lastovo na Vis, kde jsem jedl nejlepší šunkový sendvič od počátků světa.
Na Visu, v Komiži, na nás čekal rozlícený vedoucí roty, který nám povolil pozdravit se s vojskem jen zlehka, načež nás rozdělil následovně: „Chlapi sem, ženský támhle!“. Otec a já jsme byli spolu s ostatními mužskými členy naší famílie, kteří také přijeli na bratrovu přísahu, odvedeni do z ubikací plné vojenských paland. Vedoucí roty nám ukázal, kde je koupelna, popřál dobrou noc a nakonec nám oznámil, že nás ráno probudí zvuk vojenské trubky. Div jsme nespadli z postele, když trubka vyhlásila budíček. S otcem nám nejvíce lezli na nervy ti blázni, kteří si mysleli, že jsou opět na vojně, i přestože jim kvůli jejich vysokému věku byla jejich vojenská knížka odebrána již před několika lety. Odvedli nás na vojenské shromáždění. Poslechli jsme si „...položit život za vlast…“, trochu se vyplakali a pozdravili s bratrem. Potom nám vedoucí, který teď měl dobrou náladu, ukázal Titovu jeskyni. Pro mě to bylo jako bych na ostrově nalezl poklad svého nejranějšího dětství. Otec, matka a bratr potom pili dalmatské víno v jedné krčmě v Komiži, ale já jsem se na ně zrovna kvůli něčemu zlobil, takže jsem s nimi vůbec nechtěl mluvit. Až dokud mi nevyhládlo.

 

Srđan V. Tešin
ze srbštiny přeložil Jakub Novosad

zpět

srbská literatura, srbská poezie